icon-facebook

Blog

 “Leonarde, jsi fakt skvělý. Proč nemůžou být
všichni chlapi jako ty?
(Penny)

“Protože kdyby byli všichni jako já, lidský
rod by vyhynul.“
(Leonard)

 Teorie velkého třesku, Paradigma Pána prstenů

 

Tak a jsme na konci. Kapela v klubu OKO odehrála svůj poslední společný koncert.

Ambice kapely příležitostně koncertovat se zdála být bezpečně malým, resp. velkým společným jmenovatelem. Ale to nestačí. Kde není vůle, není cesta.

Byl to ale dobrý rok.

Přeji všem muzikantům rozpadlé kapely hodně štěstí v dalších hudebních projektech a kapelách.

“Jediná možnost, jak to momentálně hrát týmově, je rozpůlení Raje. (Leonard)
“Jasně, rozpůlíme cizince. Tam u nich je jich další miliarda.” (Rajesh)

 Teorie velkého třesku, epizoda Knedlíčkový paradox

 

Nevím, jak jinde, ale na Havlíčkobrodsku je na kulturní frontě situace, která by se dala s trochou nadsázky shrnout do jednoduchého hesla „málo muzikantů – hodně kapel“. Příznačný a až úsměvný je tento stav kupříkladu v žánru dechovek. V Havlíčkově Brodě už delší dobu působí tři dechovky (SKLENAŘINKA, REBELKA a HAVLÍČKOBRODSKÁ DVANÁCTKA). Možná se to nezdá, ale na pětadvaceti tisícové město jsou tři velké dechové hudby neobvykle velký počet. Jejich existence je nepochybně možná díky skutečnosti, že část muzikantů působí současně ve více souborech. Nechtěl bych být kapelníkem a dávat dohromady termíny vystoupení…

Napříč jinými žánry je situace často podobná. Třeba šikovný kytarista Pavel Steiner z Věže je nejen původním členem EL´BRKAS, ale několik let také kmenovým hráčem FORTUNY Petra Milichovského. Kromě toho v poslední době vystupuje s kapelou JADA BAND.

Akce BOŘÍK A JEHO PARTY je oslavou této anomálie, která možná ani není anomálií, ale přirozeným projevem toho, že kdo umí, ten hraje, často ve více kapelách. (Kdo neumí, ten organizuje. ;-) ) Není bez zajímavosti, že některé Boříkovy party na této akci nevystoupí (E.M.I.L., OLD COUNTRY BAND), program večera není nafukovací.

Obnovit po čtyřech letech celkem úspěšný koncept a uspořádat koncert Boříkových partiček mám v hlavě nejmíň rok. Spojení s Podzimním knižním veletrhem je logické. Vojtěch Steklač o Boříkovi a jeho partě napsal před spoustou let celou řadu knih. Jak věděl, co přijde? ;-)

Teď se tedy koncert blíží. O vystupujících partách podrobněji třeba tady.

Pokud si v pátek 18. října 2013 uděláte čas a vyrazíte (třeba poprvé jako já) do havlíčkobrodského klubu OKO, věřím, že to nebude ztracený čas. Dobře se bavte!

“Mám rád třeba filmy Woodyho Allena.
Jen mi vadí ten nervózní chlapík v brýlích, co tam furt pobíhá.” (Homer Simpson)

 

Když jsem před pár týdny přišel s návrhem plakátu na akci v havlíčkobrodském klubu OKO, Jarda Bořil (Bořík) mi poslal stručný e-mail „Ahoj – já bych to radši nenazval Bořík…  a nedával bych tam svůj ksicht. Může to odradit lidi, kteří mě nesnáší.“

Přemýšlel jsem o tom a možná má pravdu. Výrazní lidé přitahují pozornost a vyvolávají různorodé, tedy i negativní emoce. Tak jednoduché to ale není.

Boříka znám od našich společných gymnaziálních let a větší část života jsme v úzkém kontaktu. Vím dobře o problematických rysech jeho povahy. Kdo ale nějaké nemá?

Podstatné je, že ve svém okolí nevidím jiného aktivního muzikanta s tak širokým záběrem. Nevidím nikoho, kdo by paralelně a na slušné muzikantské úrovni udržoval v chodu tolik kapel různých žánrů. Vychází mi z toho závěr, že potřebuje muziku k životu tak jako ostatní lidé vzduch. Protože ho sleduji od nějakých čtrnácti let, můžu podat svědectví: bylo to tak vždy!

Takže – kdo jiný, když ne Bořík?

Není proč adorovat jeho život, ale nepřehlédněme ten zajímavý hudební příběh.

Jsme plnoletí aneb malé ohlédnutí za osmnácti ročníky festivalu STOCK Dobrohostov

 

“Zajímavé! Pár lidí v komentářích psalo, že můj přednes je robotický.
Možná, že to nebyl kompliment.” (Sheldon) 

 Teorie velkého třesku, epizoda Vytěsnění monstra

 

Před pár týdny skončil osmnáctý ročník festivalu STOCK DOBROHOSTOV. Kromě podstatně větší Rockové Lipnice, která letos oslavila dvacetiny, zřejmě není v regionu jiný festival s tak dlouhou, nepřerušenou historií. Možná by si  malý letní festival v roce, který odděluje bezstarostné mládí od úřední dospělosti, zasloužil malou reflexi. Pojďme na to.

Vím prakticky jistě, že v roce 1996 nikdo z nás pořadatelů netušil, že se v Knyku zakládá tradice hudebního festivalu. Vždyť na popud Petra Milichovského, který rok předtím odešel z kapely E.M.I.L. a založil FORTUNU, pouze tyto dvě kapely uspořádaly hudební odpoledne. Upeklo se prase a pár sudů piva se prolilo hrdly několika desítek pozvaných hostů spřátelených kapel. Takto že vypadá regulérní festival? Určitě ne.

Teprve druhý ročník se čtyřmi pozvanými kapelami naznačuje zárodky malého letního festivalu. Stejně jako název KNYKSTOCK, inspirovaný legendárním WOODSTOCKEM (autorství je připisováno Jaroslavu Bořilovi – Boříkovi, proč troškařit ;-) ). Ještě se nevybírá vstupné a akce končí slušným prodělkem. Sladké, bezstarostné začátky. Začalo být jasné, že budou muset být založeny zdravé ekonomické základy festivalu, jinak akce nepřežije konec století…

Ta doba ale byla skvělá, nejen proto, že jsme byli relativně mladí. Tanečním kapelám (jak se samy nazývaly – rozuměj: kapely, které hrají k tanci obvykle na plesech a tanečních zábavách), které si normálně konkurují a nemají žádný rozumný důvod ke společnému vystupování, tu najednou byl dán prostor pro hudební setkávání. Festival sbližuje a vytváří přátelství mezi muzikanty z různých kapel. Tím byl a dodnes v jistém ohledu je tento festival specifický. Podívám-li se do dlouhého seznamu, je vedle zakládajících kapel řeč o skupinách jako TANDEM, EXPRES, MELODIE, IMPULS, VARIACE, AMIX, IRIS BAND, VYSOČINA, GARDE, STYL či TRIK.

Na přelomu tisíciletí (v roce 2000) se stěhujeme na letní parket v Dobrohostově. Změna prostředí festivalu pomohla a chybějící slůvko “KNYK” v názvu festivalu snadno oželíme. Knyk měl svůj jistý půvab, ale upřímně – možnosti, které poskytuje areál letního parketu v Dobrohostově byly už tehdy nesrovnatelné. Tím spíše dnes, když místní hasiči na zázemí areálu významně zapracovali a (pod kuratelou Oldy Říhy, ale na své náklady) vybudovali majestátní pódium. Nemluvě o přírodní kráse letního parketu v Dobrohostově, který si nelze nezamilovat.

Změna názvu otevírá prostor pro malou, neplánovanou, ale přirozenou spolupráci Davida (STOCK DOBROHOSTOV) a Goliáše (STOCK PLZEŇ-BOŽKOV).

První rok v novém prostředí byl mezníkem pokud jde o dramaturgii. Z dnešního pohledu se to zdá neuvěřitelné, ale v tomto ročníku hudební produkci (naposledy) obstarávají pouze čtyři taneční kapely. Každá vystoupí dvakrát v rozpětí několika hodin. Dovedete si představit, jak se někteří hudebníci mezi produkcemi dokázali ve výčepu upravit? Já bohužel ano.  ;-) Od příštího ročníku festival přechází na klasickou dramaturgii. V programu vystupuje sedm či osm kapel a od roku 2005 se začínají významněji prosazovat rockové party. Průkopníky žánru jsou v jubilejním desátém ročníku FARAON z Chotěboře a herálecký AZRAEL.

Regionálním kapelám zůstává festival věrný celou dobu. Občasné vystoupení kapel, které nepůsobí na Vysočině, je výjimkou z pravidla, stejně jako dvojí vystoupení Karla Kahovce s kapelou GEORGE & BEATOVENS v roce 2009 a 2011. Festival bez hvězd, svébytná akce, sen všech malých pořadatelů – chodí se na akci jako takovou, chodí se „na štok“.

Rok 2009 je ve znamení zásadní změny. Přibývá další festivalový den! Velkým dechovým hudbám dával festival prostor již v předchozích letech (například LESANKA v programu festivalu STOCK 2003 či SKLENAŘINKA v roce 2005), ale samostatný nedělní program poskytuje zcela jiný hudební zážitek, než střípek lidovky v sobotní žánrové mozaice. Festival dechových hudeb je dárkem pořadatelů pro tuto hudební minoritu. Kvůli vysokým nákladům na program se festival dechových hudeb ani za pět let pořádání nedostává z červených čísel. Nepochybně si ale našel své stálé příznivce a jeho pořádání pořadatelský tým baví a těší. Dokud tady budu, nechci poznat nudu, Ó Madonna, aleluja…

Za osmnáct let se na malém letním festivalu vystřídalo 58 hudebních skupin, pouze zakladatelské kapely E.M.I.L. a FORTUNA nevynechávají jediný ročník. Zatím.

Připomínáme-li program a kapely, nelze opomenout zvukaře. Žádný z nich neměl na růžích ustláno – co muzikant, to  nejméně dva kvalifikované názory na zvuk. V sedmičlenném organizačním týmu je muzikantů – sedm. Možná proto se za osmnáct let za mix pultem vystřídalo celkem pět zvukařů. Nejdéle to s námi táhnul Mirek Kriml z Neratovic. On jediný pamatuje obě nestejně dlouhá období – léta 1996 až 1999 v Knyku a pak první léta v Dobrohostově. Několik ročníků (včetně památné roční epizody v KD Lípa) zvučil Petr Stejskal – STEP ze Ždáru nad Sázavou. Od letošního ročníku spolupracujeme s Přemkem Koukalem, spolupráce byla komfortní.

Střízlivě vzato, měli jsme kliku na počasí. Až na jeden z ročníků v devadesátých letech, kdy byl festival v Knyku utopen v dešti a až na rok 2008, kdy jsme program stěhovali do KD v Lípě, se nám fakticky vyhýbaly situace, které občas potrápí venkovní akce (průtrže mračen, zborcená pódia, zničené aparatury, vyplavená stanová městečka, frustrovaní pořadatelé). Mám jen omezenou zkušenost, přesto cítím celé léto se všemi pořadateli open air akcí – počasí je neúprosné a na rozdíl od všeho ostatního: nedá se objednat.

Co by byl festival bez publika? Procházelo změnami stejně jako členové produkčního týmu a společnost v posledních dvaceti letech. Podle výsledků ankety uspořádané v roce 2011 je průměrný věk návštěvníka festivalu 30,8 let. Když jsme začali pořádat festival, bylo dnešnímu průměrnému návštěvníkovi necelých třináct, chodil do základní školy (nebo za ni) a každý pátý dokonce ještě nebyl na světě. Nemusíme detailně zkoumat výsledky ankety, abychom si nevšimli, že s příklonem dramaturgie festivalu k rockovým kapelám publikum významněji omládlo. Na festival začíná chodit generace našich dětí.

Z původně dvanáctičlenného pořadatelského týmu (automaticky členové kapel E.M.I.L. a FORTUNA) zůstalo sedm statečných. Z této party jsou hudebně aktivní už jen dva členové kapely E.M.I.L. (Jarda Bořil a Jirka Beránek) a dva členové kapely FORTUNA (Petr Milichovský a Jirka Pospíšil). Běh času to takto uspořádal.

Zatím dobrý! Jsme rozhodnuti pokračovat i v roce 2014.

Pokud jde o nedělní dechovky, předběžný program je hotov. Vystoupí MALÁ LESANKA z Humpolce, domácí REBELKA, špičková moravská dechová hudba DUBŇANKA a humpolecká VYSOČINKA, která byla ozdobou několika ročníků. Pokud jde o sobotu, přemýšlíme jak program nejlépe sestavit. Uvažujeme o jistém návratu ke kořenům. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale v programu by opět mohly více dominovat taneční kapely. Ještě jsme se nedohodli…

Poděkování patří všem spolupracovníkům organizačního týmu. Někteří z nich (například Pepík Neuhoffer či Honza Vavřička) to s námi táhnou od samého začátku. Poděkování manželkám za shovívavost a oporu v období, kdy muži mají své festivalové dny. A veliký dík také sponzorům – bez jejichž podpory by bylo pořádání festivalu složitější a možná nemožné. Výjimečné místo v této vybrané společnosti po celou historii festivalu zaujímá Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a.s. a jeho skvělý REBEL. Na jejich tmavý speciál Rebel Višeň nejen proto nedám dopustit! ;-)

Takže – příští rok ve stejnou dobu na stejném místě.

Zachovejte nám přízeň.

(Howard čte jednu ze stížností studentů na Sheldona)
“Einsteinova teorie vysvětluje, proč čas letí jako pták, když se bavíte,
ale když posloucháte Dr. Coopera, padá mrtvý k zemi.” (Howard)

Teorie velkého třesku, epizoda Genialita uspávače hadů

 

K osmnáctému výročí založení malého letního festivalu STOCK DOBROHOSTOV byl pořadatelský tým vedle nominace v anketě kraje Vysočina Zlatá jeřabina za kulturní počin roku 2012 obohacen o nový termín “stockovat“, neboli užít si STOCK se vší parádou.

Juniorovi (Jaroslav Bořil ml.) byly v roce, kdy se festival uskutečnil poprvé, pouhé dva roky. Před dvěma lety jsme na festivalu uspořádali anketu a více než pětina sobotních návštěvníků uvedla věk v kategorii do dvaceti let. Jarda je ale netypickým zástupcem nejmladší generace, která okysličuje festivalové publikum.  Podstatný čas sobotního programu stráví na pódiu. Souhrou okolností je to patrně v letošním ročníku poprvé, kdy někdo (Jarda) vystoupí plnohodnotně a v jednom dni  jako stálý člen se třemi kapelami: E.M.I.L. (18.20 – 19.10), BURN (22.20 – 23.10) a OZZY OSBOURNE REVIVAL (01.00 – 01.50).

Jarda si toto neobvyklé privilegium zaslouží. Uvážíme-li, že klávesy nejsou jeho hlavní nástroj (na konzervatoři v Brně studuje hru na housle, v Havlíčkově Brodě byl na Soukromé umělecké škole  jedním z posledních žáků pana učitele Zdeňka Němce – jak jsem mohl v předchozím blogu na něj jako bývalý houslista sakra zapomenout!?), hraje skvěle. Nepochybný talent nenechává ležet ladem. Takže, proč ne?

Jarda tedy bude letos „stockovat“, jak sám pravil. Pro něj osobně to znamená nejen 3 x 50 minut na pódiu, ale pomoc při přípravě a úklidu parketu od čtvrtka do pondělí. Jen ať stockuje.

Mnohem pozoruhodnější je, že se letos chystají stockovat teenageři, pro které použít zkratku LOL osobou starší 40 let v chatové diskusi je něco absolutně nepatřičného. Musím je však upozornit, že pokud jde o program, budou jejich uši vystaveny převážně hudbě, která vznikla dávno před jejich narozením a v podání lidí, kteří by mohli být (nebo jsou) jejich rodiči. Bingo. ;-)

Vždycky jsem si myslel, že festival jednou skončí buď pro slábnoucí zájem veřejnosti (což teď nevypadá) nebo přirozenou cestou. Tedy že zestárneme a každoroční pětidenní jízdu už jednoduše nebudeme schopni fyzicky zvládnout. Teď se ale možná začíná rýsovat nějaká třetí cesta.

Dneska měl pohřeb Otto Bauer.

Otto Bauer byl učitelem Základní umělecké školy v Havlíčkově Brodě od roku 1960. Byl jím celých 36 let – z pohledu dnešní roztěkanosti těžko uvěřitelná doba. Hře na dechové a bicí nástroje učil spoustu mých kamarádů muzikantů. Nevím, jestli v posledních padesáti letech byl v Havlíčkově Brodě jiný učitel hudby, který tak zásadním způsobem ovlivnil několik generací muzikantů. Spíše myslím, že ne. V tomto ohledu bylo jeho dílo výjimečné a po právu byl za ně oceněn.

Otto byl lidový učitel. Pamatuji si dobře éru Malého tanečního orchestru při LŠU Havlíčkův Brod na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy všichni tři moji bratři začali společně s dalšími žáky Otto Bauera (Milan Velíšek přezdívaný Felix, Libor Hejkal, Jirka Beránek) muzicírovat. Myslím, že právě toto uměl Otto jako učitel nejlíp – předat lásku k lidové hudbě, inspirovat. Není náhoda, že mnoho jeho bývalých žáků stále aktivně hraje. Jak moc byl pro LŠU v Havlíčkově Brodě Otto Bauer cenný se ukázalo po jeho odchodu do důchodu. Za Ottu se nepodařilo najít adekvátní učitelskou náhradu a dechový orchestr žáků se v Havlíčkově Brodě brzy rozpadl.

Mám s Ottou spojenu trochu bizarní osobní vzpomínku. Brzy po revoluci byla v děkanském kostele v Havlíčkově Brodě obnovena půlnoční mše. A jaká by to byla půlnoční mše bez České mše vánoční od Jakuba Jana Ryby? Mše měla být zahájena dvanácti zatroubeními na pozoun v podání Otty Bauera. Stál jsem vedle Otty na chrámovém kůru a on mne požádal, abych raději počet zatroubení počítal a ukazoval mu. Než jsem se rozkoukal, bylo těch zatroubení asi pět. Začal jsem tedy počítat od šesti a kupodivu – ten večer se poprvé v dějinách České mše vánoční troubilo na začátku třináctkrát. Myslím, že si pak někteří Ottu kvůli špatným počtům dobírali a že mu to nebylo příjemné. Byl v tom ale nevinně.

V posledních letech jsem Ottu vídával na muzikantských akcích (Laštovičkův memoriál v Perknově či festival dechových hudeb v Dobrohostově). Bylo příznačné, že byl svými bývalými žáky na tyto akce zván. Bylo vidět, že jej ctí, měli ho rádi. Otto se cítil mezi svými žáky a kamarády muzikanty dobře.

V loňském roce Otto oslavil osmdesátiny. Oslavy byly dobrou příležitostí pro všechny jeho žáky připomenout, komu vděčí v muzice za mnohé. Díky magazínu Havlíčkobrodské minuty televize HBin si můžeme Ottu i událost samu připomenout (reportáž začíná v čase 0:23 min.).

Ottova čára osudu se uzavřela v pátek 12. července 2013. Dnes měl pohřeb a jeho žáci a kamarádi byli s ním.

Odpočívejte v pokoji, pane Otto Bauere.

“Tak jak to šlo?” (Penny)
“Dobře. Koupil jsem jí pár drinků a dala mi svůj e-mail.” (Rajesh)
 (čte z papírku)  “Jennifer@anikdybysbylposlednimuznasvete.trapaku.” (Bernadette)
 Teorie velkého třesku, epizoda The Santa Simulation

 

Vystoupení ve Světlé nad Sázavou o minulé sobotě zaslouží pár slov. Víkendový večer ve znamení ženského rodu (Světlá & Sobota & Pivnice & Zastávka & Zelená) sliboval mnohé, ale byl to poněkud divný druh Ženy.

Napřed snad informace o návštěvnosti. Nemůžeme přímo hovořit o krachu, vždyť jsme sotva začali, samozřejmě, ale bylo to objektivně špatné. O příčinách můžeme spekulovat.

Pro sledování pozoruhodného mistrovského semifinále Švýcarsko – USA v době začátku produkce kapely jsem měl plné pochopení. Po skončení zápasu ale chlapi vytáhli v hospodě karty a hard rock na venkovní terase by nejspíš nešli poslechnout ani kdyby BURN byla poslední kapela na světě, kterou kdy mohli slyšet. Ještě, že (na) kapelu nedorazila Jennifer…

Na renesanci živé hudby je zřejmě ještě příliš brzy. Svým způsobem to chápu. Proti gustu… Pokud by se venku konala produkce KKK (Kapesní Kapela Kapka) – naprosto nic proti ní – taky bych zůstal u mariáše.

No ale potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty:

(1) Na vystoupení přišel chlapík jménem Standa Peluch – Stanley. Nafotil akci a parádně sestříhal video. Jeho elektronická věta “Jsem rád, že jsem po mnoha letech objevil konečně kapelu, která hraje (velice dobře) muziku, na které jsem prožíval život” je balzámem na duši kapely. Díky za to!

(2) Pořadatelé v zastoupení Luboše Sládečka byli vlídní a přátelští. Díky za to!

(3) Neplánovaně se v místě produkce objevil Boříkův a můj bývalý spolužák Franta se svými přáteli. Byli prima a (také) si oblíbili zelenou, bůhví proč přezdívanou tlamolep.

(4) Sladké dítě v čase (Child In Time) je pořád jednou z nejpůsobivějších skladeb rockové historie a standing ovation po Jardově kytarovém sólu se pomalu stává tradicí. Právem.

Pominu-li, že nedali Souměrnou, byl to skvělý večer. ;-)

 „Takže, jsem vegetariánka, až na ryby a sem tam pár steaků – miluju steaky!” (Penny)
Teorie velkého třesku, Pilot

 

Pár měsíců zpátky v pátek před Velkou cenou nás navštívil Vítek, můj švagr. Myslím, že  předtím proběhla telefonická dohoda s Ivou, že společně s jedním kamarádem u nás přespí. V sobotu měli jen přejet sledovat závody na brněnském okruhu.  Když parta tří neznámých motorkářů (a jednoho známého Vítka) večer zazvonila u našeho bytu, otevřela Iva. Rád bych viděl, co mezi nimi proběhlo v neverbální rovině, protože dva se ihned otočili s tím, že si půjdou zařídit ubytování v penziónu. Rychle se ale vše vysvětlilo. Chlapci byli celou cestu z Prahy intenzivně povzbuzováni k návštěvě a přespání Vítkovým “Ségra je v pohodě.”  Večer skončil společným, nečekaným a zábavným tahem do blízkého baru. Nejfrekventovanější hláškou večera se stala věta “Ségra je v pohodě!”. Po ní vždy následovalo všeobecné veselí. Iva byla v pohodě.

Také Bořík je v pohodě.

Když odmyslím koketování s černošskou duchovní písní na půdě mých rodičů okolo roku 1984 (myslím, že Oh, Freedom by vystřihl ještě teď) a celoživotní oblibu americké country (Johnny Cash & spol.), byla jeho cesta k repertoáru Deep Purple rychlá a přímočará.

S Ivou, i když je v pohodě, je to složitější.

Zpívá od svých pionýrských let. Po krátkém koketování s černošskou duchovní písní na půdě mých rodičů okolo roku 1984 (myslím, že Oh, freedom (působivá verze od Spirituál Kvintetu) by vystřihla ještě teď) následovalo mimo jiné dlouhé mnohožánrové období. Slušný hlasový rozsah a širší výrazový rejstřík jí dovoloval zpívat prakticky cokoliv. Na přelomu léta a podzimu loňského roku byla některými důvěryhodnými členy kapely ujištěna, že má cit i hlasové dispozice pro rock. Buďto kecají nebo se v jejím poklidném  hudebním životě právě odehrál zásadní a překvapivý pop rockový coming out. Jsem na to zvědavý.

Pokud by se vám text zdál být příliš osobní, nebojte. Iva tyto psychologizující blogy vůbec nečte. Jsem v pohodě.

 „K čemu všechny ty nový kapely? Rock dosáhl dokonalosti v roce ´74,
 to je vědecky ověřený.” (Homer Simpson)

 

Docela mne bavila reklama na kopírovací stroje: „Ostatní kopírují, my rozmnožujeme“. Nepamatuji si výrobce, což ostatně není důležité. Jasně, že všechny kopírky světa mají stejný účel (kopírování), ale jde o úhel pohledu na věc. Jak říkají Poláci: „To, jak vidíte věci, záleží na tom, kde sedíte.“ – viz podnětný rozhovor s polským ministrem zahraničí Radosławem Sikorským v RESPEKTU (14/2013).

Před lety byl BURN založený z vnitřní potřeby muzikantů, které kolem sebe shromáždil Bořík (jak jinak). Chtěli hrát jen repertoár DEEP PURPLE. To že se časem rozšířil záběr i řady kapely o zpěvačku je jiná kapitola. Ale písně od „Párplů“ pořád představují dominantní složku play listu.

Otázka je, proč kopírovat?

Nejlépe to vystihl kamarád Petr Kerber. „Mám rád ty starý fláky. Kapela sice podstupuje tu nepříjemnou konfrontaci s originálem, ale je to jen potvrzení toho, že v množství balastu, co je všude kolem, jsou to perly, které publikum nenudí.“

Je to tak. Jen bych poznamenal dvě věci.

Tyto perly patrně nenudí publikum našich vrstevníků, ale v jiných věkových skupinách je to většinou jinak. V sedmdesátých letech, kdy jsem vyrůstal, jsem také nebyl nijak zvlášť odvázaný z produkce Orchestru Glenna Millera, který udával tón v populární hudbě o třicet let dříve. Přestože se objektivně jednalo o skvělou muziku tehdy i teď…

A za druhé – konfrontace s originálem nemusí být někdy až tak skličující. Poslechl jsem si nahrávku Burn od DEEP PURPLE z jejich londýnského koncertu v roce rockové dokonalosti (1974). Nebylo to tehdy asi jejich úplně povedené vystoupení. Cover verze stejné písně z letošního ro(c)ku v podání BURN je lepší. Na toto poznání nemusím mít ani potřebný odstup. Připomnělo mi to historku, která se traduje o Charlie Chaplinovi. Jednou se inkognito zúčastnil soutěže o svého nejlepšího dvojníka – a skončil až třetí…

To vše ale není vůbec podstatné. DEEP PURPLE naprosto zásadním způsobem ovlivnili vývoj hudby v sedmdesátých letech geniálním spojením klasické hudby a hard rocku. Fakt, že jsou tak masivně kopírováni, jen podtrhuje velikost originálu.

A pointa? Ostatní revivaly DEEP PURPLE kopírují, BURN slávu originálu rozmnožuje. ;-)

“Víš, co udělal? Sledoval moji práci 10 minut a začal programovat software, který by mě mohl nahradit.” (Rajesh)
“To je možné?” (Leonard)
 ”Ukázalo se, že ano.” (Rajesh)
 Teorie velkého třesku, epizoda Jerusalémská dualita

 

V sobotu 26. června 1999 publikoval Petr Šabach v Mladé Frontě Dnes článek „DĚTI – NAKUPUJTE V MALÝCH KRÁMCÍCH!“ Článek mi utkvěl v paměti. Bohužel vyšel jen v tištěné verzi deníku a není jej možné vyhledat v elektronickém archivu novin, znovu bych si ho rád přečetl. Tehdy ve druhé polovině devadesátek velké supermarkety začaly válcovat malé obchůdky, s čímž se autor Šakalích let vypořádal tímto velmi vtipným textem.

Na fejeton Petra Šabacha si vzpomenu pokaždé, když čtu zprávu podobnou té, která se objevila o víkendu na ČT. „Po masových aférách v hypermarketech lidé hledají kvalitu a znovu se vracejí ke specialistům.“

Co dělají aféry s koninou na webu kapely?

Podobnou krizí jako malé obchody už dlouho procházejí koncerty a zábavy amatérských a čas od času i méně úspěšných profesionálních kapel (viz nedávno pro nezájem zrušený koncert Vildy Čoka & BYPASS v KD Ostrov Havlíčkův Brod).  Srovnání s malými krámky se  nabízí. Většinový zájem konzumentů hudby se po sametové revoluci přesouvá k mega koncertům dříve nedostupných zahraničních hvězd a k velkým letním festivalům. Na malé akce se už tak nějak nedostává – chuti, času, energie, peněz…

Za zábavové kapely to ve zkratce vystihl Pavel Machát ze skupiny Matador v článku pro MF DNES„Kapely jsou teď rády, když na ně přijde 150 lidí“. Nedávno jsem narazil na rozhovor s havlíčkobrodskou kapelou LightSugarDreaming, kde mne zaujal expresivní titulek „VYSERTE SE NA ROCKOTÉKY, ŽIJTE ROCK´N´ROLL!“ spolu s textem: „Je smutný, když v 25ti tisícovém městě přijde na koncert 15 lidí…“.

Časy jsou zlé, Kamile, o tom není pochyb.

Pokud jde o budoucnost, jsem ale optimista. Stejně jako elektronické čtečky nikdy zcela nenahradí vytištěnou knihu se specifickou vůní papíru, hraní živých muzikantů se všemi přehmaty a falešnými tóny nemůže vytěsnit reprodukovaná, byť dokonalá hudba dý džejů. A dříve či později dojde k renesanci živého hraní. Je to mé silné přesvědčení.