icon-facebook

“Mám rád třeba filmy Woodyho Allena.
Jen mi vadí ten nervózní chlapík v brýlích, co tam furt pobíhá.” (Homer Simpson)

 

Když jsem před pár týdny přišel s návrhem plakátu na akci v havlíčkobrodském klubu OKO, Jarda Bořil (Bořík) mi poslal stručný e-mail „Ahoj – já bych to radši nenazval Bořík…  a nedával bych tam svůj ksicht. Může to odradit lidi, kteří mě nesnáší.“

Přemýšlel jsem o tom a možná má pravdu. Výrazní lidé přitahují pozornost a vyvolávají různorodé, tedy i negativní emoce. Tak jednoduché to ale není.

Boříka znám od našich společných gymnaziálních let a větší část života jsme v úzkém kontaktu. Vím dobře o problematických rysech jeho povahy. Kdo ale nějaké nemá?

Podstatné je, že ve svém okolí nevidím jiného aktivního muzikanta s tak širokým záběrem. Nevidím nikoho, kdo by paralelně a na slušné muzikantské úrovni udržoval v chodu tolik kapel různých žánrů. Vychází mi z toho závěr, že potřebuje muziku k životu tak jako ostatní lidé vzduch. Protože ho sleduji od nějakých čtrnácti let, můžu podat svědectví: bylo to tak vždy!

Takže – kdo jiný, když ne Bořík?

Není proč adorovat jeho život, ale nepřehlédněme ten zajímavý hudební příběh.